Tetička Julie a zneuznaný génius

Stál jsem a díval jsem se, jak odcházejí s Javierem k San Martínovu náměstí; teprve pak jsem si všiml zástupů lidí před Ústředním rozhlasem. Většinu tvořily mladé ženy, ale byli mezi nimi i muži. Stáli ve dvoustupu, ovšem jak sem proudili další lidé, strkali se lokty dopředu, fronta se rozpadala. Šel jsem se podívat blíž, protože jsem předpokládal, že důvodem může být jedině Pedro Camacho. Skutečně, byli to sběratelé podpisů. Okýnkem kukaně jsem viděl, jak psavec, hlídaný z jedné strany Jesusitem a z druhé papá Genarem, čmárá svůj podpis s ozdobnými klikyháky do sešitů, knížek, na lístečky a noviny a bohorovně kyne svým ctitelům na rozloučenou. Ti ho uchváceně pozorovali, nesměle k němu přistupovali a koktali slova úcty a uznání.

„Dělá nám sice často starosti, ale je to rozhlasový génius celostátního formátu, o tom nemůže být pochyb,“ řekl Genaro junior, položil mi ruku na rameno a ukázal na dav u vchodu. „No, co tomu říkáš?“

Zeptal jsem se, jak dlouho už ta autogramiáda trvá.

„Už celý týden, půl hodiny denně, od šesti do půl sedmé, ty chlape nevšímavá,“ řekl pokrokářský podnikatel. „To nečteš naše inzeráty? Neposloucháš stanici, kde pracuješ? Já byl skeptický a podívej, jak jsem se mýlil. Myslel jsem, že tu bude lidí na dva dny, a teď vidím, že to může trvat měsíc.“

Pozval mě na skleničku do baru Bolívar. Požádal jsem o kokakolu, ale Genaro tvrdil, že se s ním musím napít pořádného alkoholu.

„Chápeš, co ty fronty znamenají? To je veřejný důkaz, že Pedrovy seriály pronikají k lidu.“

(strana 152)

MARIO VARGAS LLOSA. Tetička Julie a zneuznaný génius. Vydání v Argu první. Praha: Argo, 2020. ISBN 978-80-257-2977-9.