Najednou někdo klepe na dveře

V noci se mu o tom dál zdálo. Ne o té nehodě, o kómatu. Je to divné, ale dokonce i když od té doby uplynulo hodně času, pořád si do nejmenších detailů pamatoval všechno, co v těch šesti týdnech cítil. Pamatoval si barvy a chuť a studený vzduch, který mu chladil tváře. Pamatoval si stav bez paměti, pocit, že existuje beze jména a bez historie, jenom v tom určitém momentě. Celých šest týdnů přítomnosti, kdy jediná věc, kterou kromě přítomnosti cítil, bylo jakési drobné rašení budoucnosti, takový nevysvětlitelný optimismus, který halil tenhle nový a podivný pocit existence. V oněch šesti týdnech nevěděl, jak se jmenuje nebo že je ženatý a že má dceru. Nevěděl, že měl nehodu a že teď v nemocnici bojuje o život. Nevěděl nic kromě toho, že žije. A ten prostý fakt ho naplňoval obrovskou radostí. Vůbec zážitek, že přemýšlí a cítí uprostřed té prázdnoty, byl silnější než cokoli jiného, co se mu kdy přihodilo.

(strana 104)

KERET, Etgar. Najednou někdo klepe na dveře. Ilustroval Stanislav SETINSKÝ, přeložily Tereza ČERNÁ a Magdalena KŘÍŽOVÁ. Praha: GplusG, 2014. ISBN 978-80-87060-96-4.