Jak se stát jiným

Elena mě seznamovala s filmy režisérů, které jsem neznal, Wernera Herzoga, Orsona Wellesa, Jane Campionové, Pedra Almodóvara, pouštěli jsme si je spolu na počítači, večer se pro mě stavovala a chodili jsme do kina a do divadla. Dávala mi knihy, které se vršily na podlaze bytu, protože jsem neměl na knihovničku, ale moje chudoba se mi líbila, byl jsem intelektuál, bohém.

Když jsem se ráno po probuzení rozhlížel kolem sebe, říkal jsem si, že jsem zvítězil nad svým dětstvím, nad ranami, nadávkami a ponížením. Pozoroval jsem byt a říkal jsem si: Vyhrál jsem.

(strana 120)

Všichni studenti, které jsem míjel na chodbách, mi připadali krásnější než já, inteligentnější než já, viděl jsem, že mají příslušnost k privilegovanému světu vepsanou v těle, naučil jsem se takové věci rozpoznat na první pohled, znal jsem, viděl celé jejich dětství v jejich držení těla nebo ve způsobu, jak si sem tam prohrábli vlasy, v těch titěrných, zdánlivě zanedbatelných věcech, ve způsobu, jak se rozhlíželi; už jen z toho, jak se dívali na ostatní, jsem četl, kam v dětství cestovali, jaké hovory vedli s rodiči, jaké knihy četli v šesti sedmi letech, jaká jedli jídla, celý jejich příběh v nich byl vepsán, stačilo umět ho přečíst, a já to uměl, získal jsem tu schopnost.

(strana 190)

LOUIS, Édouard. Jak se stát jiným. Přeložila Sára VYBÍRALOVÁ. V Praze: Paseka, 2023. ISBN 978-80-7637-363-1.