Sběratel sněhu

„Je to deník ňáký ženský,“ řekne Dominik a Renatě to fakt nehoří, pere se s tím, ale až se to už konečně naučí, roztopit kamna není zas tak těžký. „Františky Pumprolový, to je debilní jméno, co?“ říká Renatě. Třeba mu to vysvětlí ducha v pokoji, kterýho dneska v noci neviděl, asi proto, že byl tak nadranej, že ráno stěží poznal Renatu.

„Má to ňákou cenu?“ ptá se znovu Renata.

„Co já vim?“ řekne Dominik a přemýšlí, jak se jmenují krámy, co prodávaj starý knížky, ví, že akvárko to není, ale tak nějak, podobně se ty kšefty se starejma knížkama jmenujou.

„Prej se tu kolem tebe motá ňáká nová,“ ozve se z kuchyně, ale to už Dominik čte, pomalu, protože papír je flekatej, někde hodně tmavej, je to psaný v ruce a navíc ženskou skoro před sto lety, to tady snad ještě plenil kostely Hus se svým vojskem.

„Ty vole, to psala ženská, co bydlela snad v tomhle bytě,“ vyhrkne ze sebe Dominik, ten pokoj s okny do ulice a dvora je v domě jenom jeden, tenhle pokoj, a Renata mu nese vajíčka, přidala do nich slaninu, prej to tak bude lepší, víc provoněný, a Dominik si je teda dá. Proč se ho teda ptala, když si to dělá stejně po svým. (strana 197)

ŠTIFTER, Jan. Sběratel sněhu. Praha: Vyšehrad, 2022. ISBN 978-80-7601-741-2.