Námořní slepota

Tváří v tvář neúspěchům na souši i na hladině dostaly opět zelenou německé ponorky. Během září 1916 potopily plavidla o 250 000 tunách registrované tonáže, v prosinci toto číslo stouplo na 355 000 tun lodního prostoru.

Němečtí logističtí důstojníci kromě zásobování vlastní armády usilovně pracovali na výpočtu spojeneckých požadavků nutných k vedení války. Došli k závěru, že pokud se jim podaří potopit 600 000 tun lodního prostoru měsíčně, začnou spojenecké ekonomiky a vojska na frontě vystavovat stejným problémům, s jakými zápolily císařské oddíly. Velení armády i námořnictva tlačilo na kancléře Bethmanna Hollwega, aby „sundal rukavičky“ a souhlasil s neomezenou aktivitou ponorek, a to i přes riziko možného vstupu Spojených států do války (Hermann: 2004).

Ve snaze zabránit obrovským ztrátám byli Britové pozoruhodně neúspěšní. Německé ponorky hledalo přes tři tisíce lodí, byla položena nová minová pole, nataženy další protiponorkové sítě, ale úspěch nepřicházel. Během prvního měsíce neomezené ponorkové války (únor 1917) šlo ke dnu 250 obchodních lodí, v březnu už 330 a jejich tonáž se blížila magické hranici 600 000 tun. Němci přitom ztratili pouze patnáct ponorek, většinu z nich kvůli nehodám (Hermann: 2004). (strana 120)

ROMANCOV, Michael. Námořní slepota. Edice N. Praha: N media, 2022. ISBN 9788088433101.