Přeskočit obsah

Blog

  • 2 min čtení

Člověk 25: čtvrtstoletí Člověka v tísni

Co však nejvíc zazlívám liberálním elitám, je, že vzdávají politický zápas. Liberálním elitám a generaci dnešních třicátníků až pětačtyřicátníků, lidem, kteří jsou úspěšní, bohatí, mají zdroje. Jen sledují své profesní zájmy a svůj dobrý život, rezignují na politiku a přenechávají prostor jiným. Jsme ve velice nebezpečném čase, svět kolem nás se hroutí. A pokračování v tom volném pádu úspěšného profesního života a užívání si hezkých víkendů a dovolených je v podstatě neadekvátní reakce na současný svět. Otevřená část společnosti není schopna se zorganizovat do kolektivní politické akce. Jsme ochotni facebookovat, dvakrát ročně vyjít do ulic s červenými kartami, ale jde o to, kdo kontroluje stát. A liberální elity tak trochu prohrály a teď jsou demoralizované vlastní prohrou. Vrací se mi filmy z prvních ročníků Jednoho světa od maďarského režiséra Pétera Forgácse, nádherné filmy poskládané z archivních záběrů natočených před druhou světovou válkou. Obrázky městského života, lidí, kteří si užívali život. Jeden film se jmenoval Volný pád. Díváš se, jak si užívají života, a víš, že volně padají do holokaustu. Cítím, že my jsme teď taky tak trochu v tom volném pádu - a každý víkend lyžujeme…

(strana 89, rozhovor s Igorem Blaževičem)

V rámci projektů se denně potkáváš s mladými lidmi. Jaká bude budoucnost s novou generací?

Neviděl bych to tak špatně. Starší generace má vždycky sklon lamentovat nad zkaženou mládeží - tak je tomu odnepaměti. Takže nářky nad tím, že si mladí chtějí jen užívat a nemají žádný smysl pro zodpovědnost, není třeba brát úplně vážně. Já sám při práci potkávám spousty mladých, kteří si svou zodpovědnost uvědomují a vědí, že budoucnost je z velké části právě na nich. Takových mladých lidí přibývá. Aktivních, kteří si říkají: Tahle věc se mi nezdá, nelíbí... A může to být úplná banalita, třebaže ve škole chybí stojany na kola. Nebo si všimnou, že blízko školy je domov pro seniory, kde žijí stařenky a stařečci, za nimiž nikdo nechodí. Tihle mladí chtějí změnit něco ve svém okolí, tak se prostě rozhodnou a začnou pro to něco dělat.

(strana 96, rozhovor s Karlem Strachotou)

DRAŽAN, Jan a PERGLER, Jan. Člověk 25: čtvrtstoletí Člověka v tísni. Praha: Zeď, 2017. ISBN 978-80-906593-2-2.

  • 1 min čtení

Jednorožci

Když už se nám podařilo opustit byt, Lajka budila pozornost. Se sousedy v paneláku jsem do té doby neměla prakticky žádný kontakt. Nejintimnější otázka, jakou jsme si kdy ve výtahu vyměnili, byla: Do kterého patra jedete? Teď jejich pohledy zjihly: To je ale roztomilé štěňátko! Jak se jmenuje? A už to jelo. U malého domovního bufetu, kde se společenství pejskařů obvykle po večerech scházelo, mě hned druhý den vyzpovídali: Vy jste ze šestého? Máte jednopokoják, nebo třípokoják? S balkonem, nebo bez? Bydlíte sama, nebo s přítelem? Sama?! Nebojte se, tady si společnost najdete rychle. V tomhle vchodě bydlí i hodní lidi. A to jsou ve zkratce ti, co mají psy — uzavřel muž s boxerem jménem Barborka. Tak, tak, souhlasili ostatní. Z jejich seskupení sálalo jakési zvláštní, mírně vtíravé teplo, které mě rozehřívalo. Ve výtahu jsem si všimla, že mám rudé tváře. (strana 105)

HRÍNOVÁ, Barbora. Jednorožci. Přeložila Irena STEINEROVÁ. Brno: Host, 2022. ISBN 978-80-275-1369-7.

  • 1 min čtení

Sběratel sněhu

„Je to deník ňáký ženský,“ řekne Dominik a Renatě to fakt nehoří, pere se s tím, ale až se to už konečně naučí, roztopit kamna není zas tak těžký. „Františky Pumprolový, to je debilní jméno, co?“ říká Renatě. Třeba mu to vysvětlí ducha v pokoji, kterýho dneska v noci neviděl, asi proto, že byl tak nadranej, že ráno stěží poznal Renatu.

„Má to ňákou cenu?“ ptá se znovu Renata.

„Co já vim?“ řekne Dominik a přemýšlí, jak se jmenují krámy, co prodávaj starý knížky, ví, že akvárko to není, ale tak nějak, podobně se ty kšefty se starejma knížkama jmenujou.

„Prej se tu kolem tebe motá ňáká nová,“ ozve se z kuchyně, ale to už Dominik čte, pomalu, protože papír je flekatej, někde hodně tmavej, je to psaný v ruce a navíc ženskou skoro před sto lety, to tady snad ještě plenil kostely Hus se svým vojskem.

„Ty vole, to psala ženská, co bydlela snad v tomhle bytě,“ vyhrkne ze sebe Dominik, ten pokoj s okny do ulice a dvora je v domě jenom jeden, tenhle pokoj, a Renata mu nese vajíčka, přidala do nich slaninu, prej to tak bude lepší, víc provoněný, a Dominik si je teda dá. Proč se ho teda ptala, když si to dělá stejně po svým. (strana 197)

ŠTIFTER, Jan. Sběratel sněhu. Praha: Vyšehrad, 2022. ISBN 978-80-7601-741-2.

  • 2 min čtení

Digitální minimalismus aneb jak ohloupit telefon

Chci telefon, který nebude lákat ke sledování zpráv, YouTube nebo sociálních sítí.

Hezky to vyjádřil uživatel yungporko na Hacker News:

I've been considering buying a shitty nokia or something for a long time now because i just can't stand how everything is so meticulously designed to hijack my attention, but finding one that also has whatsapp, google maps and preferably apple music is just impossible.

S tlačítkovým telefonem jako je NOKIA 3210 4G si nevystačím: chci WhatsApp, zálohování kontaktů, Google kalendář, mapy.cz, jízdní řády, mobilní bankovnictví.

Napadají mě dvě cesty, jak na to.

Koupit telefon, který jde cíli „méně telefonu“ naproti

S tím mi pomohla stránka dumbphones.org a tyhle příspěvky na Redditu:

Koupil jsem si telefon Unihertz Jelly Star. Je velký přibližně jako platební karta, takže je nepohodlné používat ho déle než pár minut. Dá se koupit například tady nebo tady, přibližně za 200 eur. Telefon je fajn, jen kvalita fotografií je mizerná. Trochu lépe než výchozí aplikace fotí GCam (verze MGC_9.2.113_A11_V19_MGC.apk), ale i s touhle aplikací je obtížné udělat fotku, která není přeexponovaná nebo podexponovaná.

Taky jsem zvažoval telefon Xiaomi F21 Pro, ale ten se dá pořídit jen na AliExpress a nemá NFC. Navíc neumí Dual SIM a má jen Android 11.

Upravit běžný chytrý telefon tak, aby si méně říkal o pozornost

Druhá cesta - zhloupnutí stávajícího telefonu - je popsána třeba tu.

Jde především o:

  • Vypnutí většiny notifikací.
  • Úpravu domovské obrazovky pomocí aplikace jako je Niagara Launcher.
  • Přepnutí telefonu do omezeného režimu. Funkce se jmenuje různě u různých výrobců: „Ultra spořič baterie“, „Extreme Battery Saver“ nebo „Bezpečný režim“.

Také se může hodit: The Foyer Phone Method.

  • 1 min čtení

Automatický přepis českých audio souborů na text

Zaznamenávám, jak jsem použil nástroj whisper.cpp pro převod audio záznamů na text.

Funguje mi na notebooku HP EliteBook 845 G7 s CPU AMD Ryzen 7 Pro 4750U a operačním systémem Ubuntu 22.04 LTS.

Projekt whisper.cpp jsem zvolil, protože nemám k dispozici pořádnou grafickou kartu (~ GPU) a musím si vystačit s převodem pomocí procesoru (~ CPU).

Postup

Nejdřív převedeme audio soubor do formátu, s kterým si whisper.cpp rozumí (WAV, 16 kHz).

ffmpeg -i example.mp3 -ar 16000 -ac 1 -c:a pcm_s16le example.wav

Pak nainstalujeme whisper.cpp a stáhneme model ggml-large-v3-q5_0.bin, který si poradí i s češtinou.

git clone https://github.com/ggerganov/whisper.cpp.git whisper.cpp && cd $_
make
bash ./models/download-ggml-model.sh large-v3-q5_0

A pak už můžeme spustit převod.

time ./main --model models/ggml-large-v3-q5_0.bin --threads 15 --no-prints --no-timestamps --output-txt --print-colors --language cs --file samples/example.wav

A je to.

Podobný postup na blogu Simona Willisona.

  • 1 min čtení

Izrael a Gaza

Hodně Izraelců bylo přesvědčeno, že okupace Arabům prospívá, že by za ni vlastně měli být vděčni.

Z některých hledisek to byla pravda. Životní úroveň v Gaze a především na Západním břehu oproti stavu před rokem 1967 vzrostla. Nezaměstnanost a chudoba nezmizely, ale přestaly být ničivé. Místní řemeslníci našli odbyt na izraelském trhu, statisíce lidí začaly dojíždět za prací do Jeruzaléma, Tel Avivu a dalších izraelských měst. Přibývalo arabských škol včetně univerzit. Na okupovaných územích se začaly rychle budovat silnice, vodovody a další infrastruktura. Na první pohled vysloveně rozkvétala.

Druhý pohled už tak pěkný nebyl. Palestinci žili pod trvalým dohledem izraelské armády. Ponižování a šikanování bylo součástí každodenní reality, stejně jako razie a zatýkání. Okupovaná území nebyla souvislým celkem, ale roztříštěnou mozaikou obcí. Izraelci se mohli pohybovat volně, Palestinci procházeli neustálými vojenskými kontrolami, cestování bylo zdlouhavé, předpisy se často měnily ze dne na den. Dovoz a vývoz i těch nejběžnějších věcí podléhaly kontrolám a zákazům. Okupační moc byla všudypřítomná, nedala se ignorovat, žít si po svém, byť sebeskromněji. (strana 47)

KOUBSKÝ, Petr. Izrael a Gaza. Perspektivy N. Praha: N media, 2023. ISSN 2571-1717.

  • 1 min čtení

Námořní slepota

Tváří v tvář neúspěchům na souši i na hladině dostaly opět zelenou německé ponorky. Během září 1916 potopily plavidla o 250 000 tunách registrované tonáže, v prosinci toto číslo stouplo na 355 000 tun lodního prostoru.

Němečtí logističtí důstojníci kromě zásobování vlastní armády usilovně pracovali na výpočtu spojeneckých požadavků nutných k vedení války. Došli k závěru, že pokud se jim podaří potopit 600 000 tun lodního prostoru měsíčně, začnou spojenecké ekonomiky a vojska na frontě vystavovat stejným problémům, s jakými zápolily císařské oddíly. Velení armády i námořnictva tlačilo na kancléře Bethmanna Hollwega, aby „sundal rukavičky“ a souhlasil s neomezenou aktivitou ponorek, a to i přes riziko možného vstupu Spojených států do války (Hermann: 2004).

Ve snaze zabránit obrovským ztrátám byli Britové pozoruhodně neúspěšní. Německé ponorky hledalo přes tři tisíce lodí, byla položena nová minová pole, nataženy další protiponorkové sítě, ale úspěch nepřicházel. Během prvního měsíce neomezené ponorkové války (únor 1917) šlo ke dnu 250 obchodních lodí, v březnu už 330 a jejich tonáž se blížila magické hranici 600 000 tun. Němci přitom ztratili pouze patnáct ponorek, většinu z nich kvůli nehodám (Hermann: 2004). (strana 120)

ROMANCOV, Michael. Námořní slepota. Edice N. Praha: N media, 2022. ISBN 9788088433101.

  • 1 min čtení

Démon ze sídliště

„Co tu děláš? Jsi celej vymrzlej. A nějak hubneš! Co chceš k jídlu? Mám tu od oběda žemlovku, nebo ti udělám knedlíky s vajíčkama.“

„Chci všechno,“ řekl jsem.

Bylo mi tady dobře, líp než u nás. Starejm lidem je fajn. Nemusej se ničím moc trápit, protože tu už dlouho nebudou. Nemaj zapotřebí se o nic extra snažit a něco někomu dokazovat. Všechno můžou mít v píči. Klidně by i mohli někoho zavraždit a pak se všem vysmát. Půjdu do vězení? No a co, stejně to už mám za pár a ve vězení se o mě aspoň budete starat. Až budu starej, zabiju nějakýho sráče, na kterýho jsou všichni krátký, a pak v klidu dožiju v cele a budu tam luštit křížovky a v teple poslouchat metal. Nechápu, proč to takhle ke stáru nedělá víc lidí.

Když mi babička nesla jídlo, trochu jsem se styděl, že o ní přemýšlím jako o možným vrahovi bez budoucnosti. (strana 218)

HADJ MOUSSA, Iva. Démon ze sídliště. Brno: Host, 2021. ISBN 978-80-275-0673-6.

  • 1 min čtení

Magor a jeho doba

Bylo to období, kdy nám všem začalo docházet, že to, v čem žijeme, není provizorium, že je to na dlouhou dobu, nejspíš navždycky. Bylo třeba, aby se lidé přestali spoléhat na to, že se stane něco, co znovu umožní hudebníkům veřejně hrát, básníkům publikovat, malířům vystavovat. Spoléhání na zázraky ochromuje tvůrčí práci, a hlavně kolektivní činnost: nic nestojí za to dělat, dokud to nebude možné. Ale jakmile jednou člověk uvědoměle pochopí, nebo podvědomě pocítí, že je něco navždy, musí ho nutně zaplavit pocit osvobození. jestliže svět už nikdy nebude vypadat jinak, není třeba se rozptylovat čekáním na záchranu. Musíme se zabydlit v existujícím světě tak, abychom v něm žili vesele a důstojně. (strana 287)

Václav Havel komentoval výsledek soudu slovy: „Prokurátor se stal symbolem naduté a úzkoprsé moci, pronásledující všechno, co není schopna zařadit do své sterilní představy života, všechno neobvyklé, riskující, samorostlé a nepodplatitelné, všechno příliš bezelstné i příliš náročné, příliš otevřené i příliš tajemné, všechno příliš drsné i příliš zjemnělé na její těžkopádný vkus, vlastně všechno jiné, než jaká je sama.“ (strana 350)

ŠVEHLA, Marek. Magor a jeho doba. Praha: Torst, 2017. ISBN 978-80-7215-555-2.